Martin Knut

Martin Knut patří ke generaci malířů, kteří v devadesátých letech tvořily půdu pro velkolepý návrat malby v nultých letech tohoto století. Autorův původní malířský program vychází z ideových i formálních vlastností postmoderny, která umění vracela zpět do sféry osobních výpovědí, naratívnosti a opětovného uplatňování výtvarných kvalit klasických médií (v jeho případě malby). Martin Knut svým obrazům dává charakter, kterým je staví do opozice vůči velkým, všeplatným ideím či ideálům. Následuje záměr osobního vyjádření pomocí výtvarně redukovaných znaků a symbolů, často v podobě anonymního člověka a jeho interakce s prostorem. Hra s plností a prázdnozou, linií a plochou se objevuje i v autorových perforacích obrazu, které se u Knuta stávají plnohodnotnou výrazovou i významovou součástí obrazu. Malba je prostředkem komunikace zdánlivě jednoduchých motivů, příběhů a odkazů. Názvy obrazů jsou často až malými literárními formami, které v sobě kódují mikropříběhy a nastiňují linii možných čtení obrazů.

Charakter Knutova dosavadního díla v sobě neprojevuje potřebu rozporuplného uměleckého hledání s neustálým novým začátkem. Malování autor dokonce dokázal na dlouhou dobu zcela opustit a věnovat se jiné než umělecké kariéře. Návrat k malbě po letech však ukazuje, že jako umělec zůstal v nepřetržité komunikaci s tím, kde svou uměleckou produkci zanechal. Tvorba Martina Knuta působí i po roce 2010 jako následování dávno vytyčené cesty. Ve vyhraněnosti Knutova programu nenacházíme stopy intelektuálního exhibicionismu či (místy) teatrální spektakulárnosti současného umění. Jeho cesta má blíže k meditativnímu (až zenovému) kráčení po střední cestě, bez potřeby soutěžit či porovnávat se s okolním světem.